Cestování nám zabralo celkem 23 dní. Vyrazili jsme v pátek 23. ledna dopoledne a vrátili se v sobotu 14. února večer. V samotné Panamě jsme strávili 20 dní, z toho 10 dní jsme měli k dispozici půjčené auto.
Když bychom měli vybrat top zážitky, nebylo by to vůbec jednoduché. Jedním z nejlepších byl určitě výlet na Monkey Island a jezero Gatún. Paradoxně to byl výlet, který jsme vůbec neměli v plánu. Karibik byl také krásný a pohodový, paddleboardy na klidné hladině měly svoje kouzlo… ale upřímně, čekali jsme možná o chlup víc. Zato Pacifik nám to vynahradil – silné vlny, divočejší oceán a pláže jako Las Lajas nebo Santa Catalina nás bavily asi nejvíc. Děti si pak svoje top zážitky našly i jinde – Rozárka si zamilovala šnorchlování v národním parku Coiba, kde plavala se žralokem i želvou, a Vojtěch si mezi nejlepší zážitky zařadil burger na ostrově Colón.
Co se týká přesunů, vyzkoušeli jsme snad všechno, co šlo. Celkem pět letů letadlem, přičemž ten nejdelší měl přes 11 500 kilometrů a trval 14 hodin. Na místě jsme kombinovali taxíky a Uber. Uber u nás jasně vyhrál – žádné smlouvání, žádné dohady. Na Bocas del Toro nás nadchly lodní taxíky, které byly rychlé i zábavné. Vyzkoušeli jsme i místní veřejnou dopravu – přecpané autobusy a dodávky, kde si člověk občas říká, že už se tam nikdo nevejde… a pak nastoupí dalších pět lidí. Třikrát jsme absolvovali i delší plavbu malou lodí. A pak přišlo na řadu auto – z Davidu jsme projížděli Panamu po vlastní ose. Najeli jsme celkem 989 mil (cca 1 590 km), projeli se po Panamerické dálnici i po rozbitých horských cestách. Díky autu jsme měli maximální svobodu a mohli si cestu přizpůsobit podle sebe.
Během celé cesty jsme vystřídali osm ubytování. Většinu jsme měli zamluvenou dopředu, jen jednou jsme museli improvizovat – a samozřejmě to bylo zrovna ve chvíli, kdy se nám to vůbec nehodilo. Ubytování jsme vybírali pečlivě podle recenzí, vynechávali jsme podezřele levné varianty, ale zároveň jsme nešli ani do luxusních hotelů. Hledali jsme rozumný poměr cena/výkon… i když ten „výkon“ byl občas trochu jiný, než jsme zvyklí z Evropy. Bydleli jsme ve všem možném – od hotelu s bazénem na střeše, přes apartmány na pláži, domeček na kůlech nad vodou až po chaty v horách. Všechno mělo svoje kouzlo, nic nebyl průšvih, ale téměř všude byl cítit takový ten lehký „tropický zatuchlý standard“, který k tomu prostě patří.
Stravování probíhalo v pohodě a bez větších komplikací. Jídlo jsme dávali většinou v restauracích nebo menších podnicích a nepohrdli jsme ani streetfood. Jídlo bylo celkově dobré – nikde se nestalo, že by nám vyloženě nechutnalo (až na jedny zkažené empanády). Nejčastěji jsme si dávali místní „plato“ – rýže, fazole nebo čočka, zelenina, smažený banán a k tomu maso. Jednoduché, ale funkční. Ochutnali jsme i klasiky jako burger, pizzu nebo grilované kuře, ale i místní speciality jako choripapas, parrillada, piccata, smaženou juku nebo banánové placky. Zajímavé byly i cenové rozdíly – někde jsme se najedli všichni za pár korun (neboli 17 dolarů), jinde jsme platili skoro jako v lepší restauraci v Evropě (třeba i kolem 60 dolarů).
Naše postřehy z Panamy:
- typická „mañana“ mentalita – nikam se nespěchá, všechno má svůj čas… a někdy i zpoždění
- poměrně častá obezita – pánové jsou menší, podsadití a mají postavu typu „pořez“, dámy jsou také menší široké s postavou věstonické Venuše
- překvapivě jsme téměř nikde neviděli kouření
- veřejná doprava funguje jednoduše – sice občas přeplněná, ale člověk se dostane snadno všude
- kontrasty na každém kroku – „zatuchlá“ chatrč a před ní zaparkovaná nová Toyota 4×4
- hodně toulavých psů – ale většinou klidní, přátelští a v dobrém stavu
- každá pláž jiná – od klidného Karibiku po divoký Pacifik s pořádnými vlnami, od bílého písku po černý
- angličtina není samozřejmost – ruce, nohy a pár slov španělsky často zachraňovaly situaci
- téměř jsme nemuseli smlouvat – ceny byly většinou dané a vcelku férové
- obchody často provozují lidé původem z Asie – taková „panamská verze vietnamských večerek“
- třídění odpadu se moc neřeší
- velký mix ras – indiánské, africké i asijské znaky na jednom místě
- auta velká a nová… ale často rychle „ozdobená“ z místního provozu
- chutnalo nám pivo Balboa, značky Atlas a Panama se nedaly pít
- místy znatelný nedostatek vody – nádrže, filtrace
- jídlo – hodně masa, ryb, smaženého, sladké nápoje… ale vždy i něco zeleného
- jiné objemy plechovek a balení nápojů
- platí se americkým dolarem, ale kovové drobáky mají vlastní „Balboa“
- levný benzín – v době naší cesty stál litr v přepočtu 18 Kč
Celá cesta pro nás byla obrovským zážitkem, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Panama nás překvapila svou rozmanitostí, přírodou i každodenním životem a jsme rádi, že jsme ji mohli poznat na vlastní kůži. Největší radost nám ale dělá reakce dětí – ty už teď hlásí, že by klidně zase hned někam vyrazily. A to je asi ta nejlepší známka toho, že tahle cesta opravdu stála za to.