Další den jsme hned ráno vyrazili do okolí hlavního města. Důležitých cílů bylo v plánu více: Monkey Islands, Panama Canal a národní park Soberanía. V přístavu ve vesničce Gamboa se nám podařilo domluvit malou soukromou loď. Vypluli jsme na dvouhodinovou výpravu po jezeře Gatún. Do tohoto jezera ústí slavný panamský průplav a díky tomu se zde pohybují ohromné lodě a tankery. Dále je toto jezero plné drobných neobydlených ostrovů a tam se zase pohybují opice.
Hned po opuštění přístavu jsme pluli kolem ohromného více než dvěstěmetrového tankeru. Na prvním ostrově nás z korun stromů pozorovala rodina krásných vřešťanů. Na dalším jsme narazili na drzé malpy kapucínské, které nám i lezly na loď a kontrolovaly, jestli jsme jim náhodou nepřivezli svačinu. Opičí přehlídka byla kompletní hned u dalšího ostrova, kde jsme objevili malé, roztomilé panamské tamaríny. Za celé dopoledne jsme kromě spousty dalších opic viděli ještě lenochoda, leguána, malé netopýry a dokonce i obří hnízdo tropických mravenců.
Cestou zpět do přístavu jsme znovu míjeli obří lodě, ale pak se před námi objevil skutečný král Panamského průplavu – zelený tanker Evergreen. Tento 330 metrů dlouhý, 48 metrů široký, 60 metrů vysoký kolos, na jehož palubu se vejde až 14 000 kontejnerů, nás ohromil.
Odpoledne jsme se vydali na dvouhodinovou túru do Národního parku Soberanía. Džungle připomínala kombinaci vlhka, horka a vzduchu, který se dá krájet mačetou. Každý krok byl malým testem odolnosti. Odměnou nám byla rodina vřešťanů válejících se nad námi v korunách stromů. Pozorovali nás a přemýšleli asi, proč se tam dobrovolně potíme.
Večer jsme se rozloučili s naším Nissanem a spadl nám kámen ze srdce, že se nám ho podařilo vrátit bez úhony.
Další den jsme se znovu vypravili do džungle, tentokrát do Metropolitan Park. Zpočátku to vypadalo, že příroda má zavřeno – prošli jsme park křížem krážem a jedinými zvířaty byly želvy u malé tůňky, které si okamžitě získaly dětské publikum. Když už jsme se pomalu smiřovali s tím, že to bude spíš ranní procházka ve vlastním potu a vraceli jsme se znovu k želvám, najednou se to rozjelo. V korunách stromů se objevil lenochod, přes cestu nám proběhlo několik malých jelínků a vedle nás se zjevil pásovec.
Odpoledne jsme už jen regenerovali u bazénu na střeše hotelu. Večer jsme strávili v historické čtvrti Casco Viejo, kde se mísí koloniální domy, hudba z barů, davy turistů a armáda prodejců všeho možného.
Poslední den měl být ve znamení klidu, balení, suvenýrů a rozloučení s Panamou. Na hotelu jsme si dokonce domluvili pozdní check-out, abychom si před návratem do českých mrazů ještě naposledy užili bazén na střeše. Jenže ten zrovna procházel jakousi chemickou očistou, která ho proměnila spíš v laboratorní experiment než v lákavou koupel. Vyrazili jsme tedy na lov suvenýrů, ale ani tady jsme moc nepochodili. Vše kýčovitá made in china. A aby byl závěr dovolené kompletní, přišla zpráva od letecké společnosti, že náš let má hodinové zpoždění. To by samo o sobě nevadilo, kdybychom v Istanbulu neměli na přestup přesně dvě hodiny.
Po příjezdu na letiště jsme zjistili, že realita je ještě dramatičtější než zpráva v e-mailu – let nebyl posunutý o hodinu, ale rovnou o dvě. V tu chvíli bylo jasné, že přestup v Istanbulu už nebude ani otázkou pohodové chůze, ani otázkou atletického výkonu, ale spíše varianta „bez šance“. Naštěstí se objevil nečekaný zachránce – jet stream, neviditelný kamarád pilotů (a teď i náš). Podle aktuální předpovědi mohl vítr zkrátit dobu letu natolik, že šance na stihnutí navazujícího spoje znovu ožila. Byli jsme tak utahaní, že jsme hned po startu letadla upadli do polospánku a velkou část cesty prostě prospali. Let se díky streamu opravdu smrskl na příjemných jedenáct hodin a v Istanbulu jsme přestup zvládli v naprostém klidu, bez sprintu a bez infarktových stavů.
V Praze nás čekalo malé vítězství – kufry dorazily v pořádku, auto nás poctivě čekalo na parkovišti a podařilo se ho nastartovat. Jen drobný detail: bylo kompletně „posrané“ místním ptačím osazenstvem, které si z konstrukce nad ním udělalo dlouhodobé bombardovací stanoviště. Teplotní šok byl okamžitý – z panamských třiceti pěti stupňů rovnou do českých mínus deseti. A aby ten návrat byl stylový, hned za Prahou se spustila sněhová vánice. Cesta domů probíhala ve stylu zimní rallye po kluzkých silnicích. Po 22 dnech, po plážích, džungli, žralocích, opicích, oceánech a jet streamu nás česká zima přivítala v plné parádě.