Naše cesta do Panamy začala brzy ráno v pátek 23. ledna 2026. Ihned jsem řešili zásadní otázku: nemáme toho nějak moc? Máme. Takže následovalo rychlé přebalování a poté snídaně, zalévání kytek, odpojování kabelů, loučení s babičkou a dědou a kolem 10 jsme konečně vyrazili. Ještě jsme se zastavili ve Volyni rozloučit se s druhou babičkou. Při cestě z Volyně jsme zjistili, že jsme nechali doma připravené sendviče k obědu. Skoro tradice našich výprav. Odbočka zpět do Čestic. Vždyť přece každý ví, že cesta z Čestic do Panamy vede přes Volyni, Čestice a Istanbul.
Na letiště v Praze jsme dorazili před polednem. Nejprve jsme pomáhali startovat auto páru, který se vrátil z Dominikány. Promrzlí jsme se pak přesunuli na terminál 1. Při check-in se nám podařilo vybojovat místa vedle sebe, za chvilku jsme již seděli v letadle. Pilotovi se ale asi ještě nechtělo letět a tak nás vzal nejprve na okružní jízdu po letišti.
V Istanbulu jsme rovnou šli shánět taxi. První chtěl 1750 tureckých lir, druhý 1300, třetího jsme stáhli na 800 a už jsme mířili k hotelu. Večeři jsme si dali v nedalekém Kebab rodinném bistru. Obsluhoval nás kluk zhruba ve věku Rozálie, asi protože uměl nejlépe anglicky. Což znamenalo, že jsme vůbec netušili, co si objednáváme. Ale najedli jsme se moc dobře. GNC Airport Hotel nás mile překvapil. Jediným problémem se stala klimatizace, která topila a nedala se vypnout. Pekli jsme se jako kuře na grilu.
Další den nás čekal dlouhý let do Panamy. Dopoledne jsme ještě malinko omrkli Turecko (úroda sklizena, políčka řádně obdělána). Rozárka se po pohledu z okna ptala, proč bydlíme vedle koncentráku. Díky tomu, že nám nepřijel taxikář, jsme pak na letišti nestrávili mnoho času a během chvilky seděli v letadle.
Let byl opravdu dlouhý a náročný. Více než 11 000 kilometrů a 14 hodin. Naštěstí se o nás turecké letušky dobře staraly. Jídlo bylo výborné. Zabavovali jsme se, jak se dalo. Třeba i čepicemi pro piloty, které obdržely děti v balíčku.
Na imigrační kontrole v Panamě panovala klasická atmosféra „maňana“. Když jsme si vyčekali frontu, naučili jsme milou panamskou úřednici, jak se řekne slovo palec a děkuji, ona nám za odměnu dala razítko do pasu a mohli jsme jít hledat naše zavazadla.
Následně nás ten den vypekl už druhý taxikář. Opět nepřijel. Domluvené místo, domluvený čas a stejně tam nečekal. Pak nás hledal všude možně. Podruhé nás vypekla i klimatizace. Tentokrát ale opačným způsobem. Náš hotelový pokoj připomínal ledničku. Zachránili nás dvě deky ukořistěné v letadle.
První noc v Panamě proběhla ve velmi dobrodružném duchu. Rozálie se totiž rozhodla podniknout náměsíčnou výpravu na toaletu. Bohužel místo do koupelny odbočila do skříně. Ráno jsme zahájili stylově, bufetovou snídaní. Každý si vybral a někteří z nás naplnili talíř i více než třikrát. Místní parno jsme poprvé okusili při shánění datové simkarty, jen abychom zjistili, že v neděli dopoledne je vše zavřené. Nakonec nás zachránil vietnamský obchodník. Neuměl tedy ani španělsky natož anglicky, ale byl jediný, kdo měl otevřeno. Po chvíli se nám podařilo nějak získat a zprovoznit panamský internet na našem telefonu.
V 11 hodin jsme vyrazili na letiště Albrook – poprvé Uberem. Objednaný Uber byl paradoxně taxikář, kterého jsme předtím na recepci v hotelu odmítli. Na malém letišti vážili nejen zavazadla, ale i nás. Chvíli jsme se báli, že nás podle hmotnosti rozmístí do letadla. Před jednou se naše malé letadlo Air Panama odlepilo od země směr souostroví Bocas del Toro.
Ještě jsme neopustili brány letiště a už se nás chytil naháněč. Dolphins, snorkeling, monkeys, very cheap, tomorow. My jsme nikam na výlet nechtěli, ale stejně nás zvládnul ošidit. Naštěstí jen o pár dolarů. Náš poslední přesun proběhl na lodi. Krátkou svižnou jízdou jsme se nechali přepravit na ostrov Carenero. Hurá, jsme v Karibiku. A jaké to tu je? O tom zase příště.