Carenero je malý ostrov v karibské oblasti Bocas del Toro, ostrov bez silnic a aut, který se dá pěšky obejít zhruba za hodinu. Na ostrov jsme dorazili unavení, ale plní nadšení. Ubytování splnilo očekávání – hotel přímo na pláži, okolo džungle, hezký pokoj s balkonem pro nás a podkrovní pokoj pro děti. Pláž byla krásná, moře teplé a děti do něj vlítly dřív, než jsme stihli vytáhnout opalovací krém. Ideální místo, kde nasát klidnou tropickou atmosféru.
Kolem páté jsme konečně dostali Vojtu z Karibiku ven a těšili se, jak si dáme pohodovou večeři. Ostrov měl ale jiný plán. V obou nejbližších restauracích probíhala nedělní party s živou hudbou, kde tropickou atmosféru a spousty alkoholu nasávali snad všichni obyvatelé ostrova. Zvažovali jsme ještě třetí variantu – najíst se přímo v našem hotelu. Tam jsme ale zjistili dvě zásadní věci: za prvé ceny připomínaly michelinskou restauraci a za druhé kuchař už měl padla. Zbyla jediná rozumná volba – v jedné z předchozích restaurací objednat tři pizzy s sebou. Slovo fastfood má v Panamě trochu jiný význam než u nás. Čas se tu neměří na vteřiny ani na minuty, ale na celé hodiny. Naše tři pizzy tak dorazily přibližně za dvě panamské časové jednotky. My jsme si je museli sníst zavření v pokoji, protože na balkóně nás okamžitě objevily místní kousavé potvory chitras.
Hned druhý den jsme pochopili, že Carenero je sice krásné, ale jíst se tu úplně nevyplatí. To nás přimělo k nové strategii: výlet lodí na hlavní ostrov Isla Colón, kde jsme se vždycky skvěle a za rozumné ceny najedli. Jen takovou zvláštností jsou záchody v místních restauracích. Vždy probíhal stejný rituál: obsluha vám kápne mýdlo do ruky, pak vás pošle někam dozadu a vy jdete hledat tajemnou místnost, která obvykle vypadá jako kombinace skladu, sprchy a technické místnosti.
Velkou kapitolou pobytu se staly surfy a paddleboardy. Nejprve jsme si půjčili jeden, později raději dva, aby se děti nehádaly, kdo pojede první. Stát na prkně ve vlnícím se Karibiku vypadá na fotkách romanticky, ale ve skutečnosti je to kombinace rovnovážného tréninku, jógy a boje o vlastní důstojnost. Po pár pokusech už děti jezdily suverénně a my jsme zjistili, že už nejsme děti.
Rozárka si na pláži našla panamskou kamarádku Valentinu. Neuměly spolu skoro žádným společným jazykem, ale to jim vůbec nevadilo. Usmívaly se, potápěly, lovily kamínky a komunikovaly stylem „rukama nohama“. Nakonec si dokonce vyměnily kontakty a loučily se, jako by se znaly roky.
Vojta se podobným způsobem skamarádil s kokosem. Kokos, který spadl z palmy asi metr od naší deky byl okamžitě adoptován. Vojta ho celý den tahal po pláži a večer prohlásil, že s ním bude spát. Kokos se dočkal sprchy a čestného místa na balkóně.
Občas jsme vyrazili na procházku po pobřeží nebo do nitra ostrova. Na jedné výpravě jsme se jako praví tropičtí dobrodruzi rozhodli utrhnout si vlastní kokos přímo z palmy. Shodit ho dolů byla ta snadná část. Horší přišla ve chvíli, kdy jsme se ho snažili otevřít švýcarákem. Po několikaminutovém dobývání se kokos přece jen vzdal a my jsme jako skuteční trosečníci slavnostně pili jeho šťávu. Při jiné procházce jsme v korunách stromů objevili našeho prvního lenochoda, klidně zavěšeného na větvi. A teprve tehdy nám došlo, kdo definoval panamské vnímání času a proč jsme na pizzu čekali tak dlouho.
Pátý den na Careneru byl ve znamení loučení. Poslední snídaně, poslední koupání, poslední paddleboardy, poslední zahrabání do písku. Na závěr jsme slavnostně vypustili Vojtovo kokos do moře. Pak jsme se celý slaní a od písku nalodili na vodní taxík a přepluli na Isla Colón, kde nás čekají další tři dny objevování Karibiku.